V této době neexistoval volný trh s nemovitostmi, a to mělo zásadní dopad na to, jak lidé bydleli, jak se stěhovali a jaké měli možnosti vylepšovat své bydlení. V první řadě byla většina bytů ve vlastnictví státu nebo družstev. Soukromé vlastnictví bytů bylo minimální a často omezené pouze na starší domy a některé rodinné domy. Nové bytové domy byly převážně panelové a jejich distribuce byla řízena podle potřeb státu a podle politických a sociálních kritérií. Byty se přidělovaly na základě různých kritérií, jako byla pracovní pozice, členství v komunistické straně nebo sociální situace. Často se stávalo, že mladí lidé nebo novomanželé čekali na byt dlouhé roky. Bydlení v rodinných domech nebylo běžné a bylo považováno za „buržoazní přežitek“. Výstavba nových rodinných domů byla státem regulována a pozemky byly většinou ve vlastnictví státu nebo zemědělských družstev. Lidé, kteří chtěli postavit dům, museli často stavět na pozemku svých rodičů nebo příbuzných, a to svépomocí a bez možnosti využití bankovních úvěrů. Život v panelových domech byl pro mnoho lidí synonymem pro socialismus. Tyto domy byly stavěny rychle a levně, aby vyhověly rostoucí potřebě bydlení. Byty byly často malé a nebylo neobvyklé, že celé rodiny žily v jednom malém bytě. Soukromí bylo omezené a společné prostory, jako jsou chodby a výtahy, byly často zanedbané.
