V té době jsem měl spolužačku Mišku, která byla takovou průměrnou studentkou, ale milovala především jeden předmět: matematiku.
V některých matematických soutěžích také získala první a druhé místo. Její rodina žila chudě, ale důstojně: její matka byla uklízečkou ve škole, která každý den tvrdě pracovala. Miška jí mnohokrát po hodině pomáhala a vůbec ji nezajímalo, že se její spolužáci posmívali. Později si na to zvykli a přijali to.
Teta Ica, naše učitelka biologie, však dělala mezi dětmi sociální rozdíly. Mišku si moc nevážila, protože její máma nebyla v takzvaně vysokém společenském postavení, a řekla jí, že si myslí, že z ní nic nebude a že se bude společnost za ni stydět! Před celou třídou jí řekla, že dcera uklízečky nikdy nebude ředitelkou a syn ředitele nikdy „neklesne“ na její úroveň.
