Dušan však prý nikdy nemluvil o tom, že by si chtěl sáhnout na život. “ I policisté se mě ptali, jestli něco naznačil. Ale ani ně neřekl, nikdy neříkal, že už ho to tady nebaví a to jsme byli jako bratři, i když jsem o pár let od něj starší, všechno jsme si řekli, ale nikdy ani jen slovem nenaznačil, že by se chtěl zabít,“ vzpomíná Peter.
Zároveň však nevylučuje, že Dušan měl sebevraždu naplánovanou už dlouho. „Měl nedávno narozeniny a ještě na té chatě, nad kterou to udělal, jsme spolu seděli a kamarád Tibor mi pak říká: Peter, neměl to rozloučení s námi? Týden pak to udělal,“ zamýšlí se nad souvislostmi .
Dušana prý výčitky svědomí mátaly neustále. „Říkal, kdyby se to dalo vzít zpět. A já na to, Dušanko, to se tak nedá, jako když střela ze zbraně vyletí. Už se nedá projektil vrátit. Stalo se, následky musíš nést,“ vzdychne si Petr .
Dodává, že málokdo ví, že jeho kamarád chodíval kolem místa nehody na kole nebo na bílé babetě. „Když chodíval kolem, vždy jí přinesl nějaký kvítek. Toto možná jen mně řekl. Já jsem bral jako signál lidskosti, že ho to trápí. Bral jsem to tak, že hlavu má v pořádku, srdce má v pořádku, ten kvítek tam dá, vysvětluje .
