Druhou důležitou součástí vztahu jsou takzvané prvky lásky, tři základní faktory: intimita, vášeň a oddanost. Zamilovanost sestává výlučně z vášně, v romantických začátcích se k ní přidává intimita a úplný vztah je dokonalou kombinací těchto tří složek. V přátelském vztahu vášeň upadá, protože – jak píše profesor „ vášeň nemůže růst donekonečna, tak jako ani ta největší lavina nemůže neustále padat“. Intimita a oddanost jsou ve vztahu důležité – páry, které je pociťují, mohou žít šťastně mnoho let. Ale když se ze vztahu vytratí intimita, dostáváme se do fáze prázdného vztahu a jediné, co nás drží u sebe je závazek (např. společné bydlení, úvěr, děti, pohodlí, tlak rodiny). A když se i to vytratí, nastává poslední fáze – rozpad vztahu.
U oddělených ložnic pociťujeme partnerský vztah jako nedostatečný
„Až do smrti mé manželky jsme měli 30 let velmi dobrý a blízký vztah. Nikdy mezi námi nevyhasla něžnost a nevytratilo se ani občasné milé popíchnutí. Vždy, když jeden z nás procházel kolem toho druhého, dali jsme si polibek nebo jsme se jen tak objali „Kdysi jsme neměli na manželské posteli jednu společnou peřinu pro oba, byli jsme zvyklí spát každý pod svou peřinou, ale vždy jsme spávali v jedné posteli.,“ říká Tomáš. Při otázce, zda si umí představit spaní v oddělených postelích nebo pokojích, po chvíli přemýšlení odpověděl: „Pravděpodobně jen tehdy, pokud by důvodem byla nějaká vážná nemoc, která by nám neumožňovala spát spolu, například, pokud by jeden z nás potřeboval být připojen k život zachraňujícím přístrojem nebo by byla nutná izolace.Dvě oddělené ložnice? Možná v některých výjimečných případech na několik nocí, ale ne déle. To by byl pro mě konec vztahu.“
Maria, která vždy toužila po blízkosti, objetí, něžnosti, smýšlí stejně. Když se její manžel odstěhoval do samostatné ložnice, pociťovala to jako odmítnutí. Oba mají rozdílné temperamenty a uznávají různé životní styly. Manžel je v práci velmi angažován, dlouho do noci pracuje na projektech a spí v místnosti, kde také pracuje. Ráno vstává brzy. Pro něj je to pohodlnější, ale pro jeho manželku – ne. „Mám pocit, že žiji sama,“ říká. Nestačí jí společné stolování, sledování televize nebo návštěva dospělých dětí. Chybějící společná ložnice podle ní znamená absenci skutečného vztahu. A přestože svého manžela stále miluje, má pocit, že ji „opustil“.
Článek pokračuje na další straně
Důležité je také to, jaký jsme měli vzor v dětství
Způsob, jakým přistupujeme ke společnému spaní, je do velké míry výsledkem toho, co jsme sami odpozorovali v dětství nebo co nám nejvíce chybělo. Thomasovi rodiče spali vždy spolu, oddělené pokoje byly v jejich rodinách nemyslitelné. Děti převzaly tento vzor od svých rodičů.Na druhé straně, Maria vyrůstala v těžkých podmínkách. Rodiče a příbuzní, kteří jí měli poskytnout lásku a bezpečí, se z jejího života vytratili, obvykle bez vysvětlení. Podobně jako hlavní hrdinka románu „Kde raci zpívají“ zůstala od dětství sama a musela se o sebe postarat. Když poznala svého manžela, viděla v něm člověka, který ji už nikdy neopustí. Takže když se odstěhoval do druhého pokoje, brala to jako zradu. Cítila se zraněná, ale nemluvila o tom přímo. Její manžel, který nechápal její skrytý vzdor, se ještě více stáhl do bezpečného útočiště svých čtyř stěn. V této situaci chyběl mezi manžely rozhovor o hledání smyslu soužití, když spí odděleně.
