Článek pokračuje na další straně
V roce 1989 se v Československu změnil politický režim, ale už bylo pozdě. „Se sestrou jsme odešli z domu, ale máma s tátou zůstávala. Nabádali jsme ji, aby ho opustila, dokonce jsme jí našli družstevní byt. Neměla na to sílu. Žila ve strašném stresu a denně měla ukrutné bolesti hlavy. Měla opravdu hrozný život, dnes už je po smrti,“ povzdechla si její dcera.
Podržel ji exmanžel
Světlana Nálepková se dokázala výrazněji otci vzepřít koncem osmdesátých let, v době, kdy se u nás lámal politický režim. „Jako tvrdý komunista Něžnou revoluci nedokázal unést. A nikdy se nesmířil s tím, že já jsem změnu podporovala. Když jsem poslouchala Krylova Bratříčka, vytrhl mi kazetu z magnetofonu a rozdupal ji. Když jsem podepsala petici za propuštění Václava Havla, prohlásil, že jsem hanbou rodiny a že můj strýc, kapitán Jan Nálepka, se v hrobě obrací. Kontrovala jsem, že by se zachoval jako chlap a podepsal by to také. Vrcholem bylo, když jsem podepsala petici Několik vět. Když na Hlasu Ameriky četli mé jméno, otec zkolaboval a odvezli ho do nemocnice se srdečním záchvatem.“
Otce si herečka přestala vážit, když jednou ležel v nemocnici. „Nemohla jsem mu přijít na oči, tak ho šel navštívit manžel Michal Nesvadba, se kterým jsem se v té době rozváděla. Představte si, že můj vlastní otec mu řekl, aby mě udal, protože bych si zasloužila, aby mi z politických důvodů vzali dceru. Neměla jsem o otci žádné iluze, ale z toho jsem se dlouho vzpamatovávala. Byla to konečná. Potom dostal silnou žloutenku, takže musel skončit s pitím,“ konstatuje.
Bez nenávisti
Poslední dny dožil Ondřej Nálepka v léčebně pro důstojníky. Světlana ho navštívila až v době, kdy umíral. „Byla jsem za ním několikrát, ale už mu píchali morfium a byl mimo. Nemohouc tam ležel, nevnímal a já věděla, že konec se blíží. Snažila jsem se navodit si lítost a plakat, ale nešlo mi to. Připomínala jsem si některé vzpomínky z dětství, jak mě nosil na zádech a jak jsme byli u moře, ale nic mě nedojalo. Jak jsem tam seděla, byla jsem ráda, že alespoň necítím vůči němu žádnou zášť nebo nenávist. Už to bylo vítězství.“
