Nalezení odpovědi bylo o to palčivější, protože uvedení lékaři ji svým pacientům předtím silně doporučovali.
No a tady už jsou důvody, které výzkumníci předpokládají:
1. Lékaři byli během svého života svědky množství bolestí a utrpení
Během své aktivní kariéry lékaři odmítající chemoterapii viděli množství nejen světlých, ale hlavně temných chvil své pacienty.
Je možné, že poté, co byli svědky nesmírného utrpení, které chemoterapie způsobovala, se rozhodli, že oni sami něco takového podobné podstoupit odmítají.
Článek pokračuje na další straně
2. Bydleli přehnaně optimističtí
Lékaři zvyknou někdy být ohledně zdravotního stavu svých pacientů nadmíru optimističtí a mohli tak špatně odhadnout délku života, který jim ještě zbývá.
Takový optimismus vedl k zintenzivnění léčby až do bodu, kdy už bylo nesporně jasné, že pacient umírá. Výsledkem takového přístupu však bylo, že na konci života museli tito pacienti snášet hrozné vedlejší účinky chemoterapie namísto toho, aby v klidu dožili doma s rodinou.
Je sice příjemné mít lékaře, který pacienta na jeho cestě za vyléčením povzbuzuje, ale je na škodu, pokud je takový lékař slepý k potřebám a přáním svého pacienta.
3. Kultura maximální intervence
V současném zdravotnickém systému stále přetrvává mentalita maximální intervence bez ohledu na její efektivnost.
Každý chce mít na své straně lékaře, který za pacienta bojuje, aby ho vyléčil. Problém ale nastává, když to dělá jen navzdory pacientovým přáním jen proto, že v naordinovanou léčbu věří.
